Italský „kanibalský horor“ Antropofág brutálně plodného režiséra Joe D´Amata si v jistých filmových kruzích užívá status kultu. Má k tomu všechny předpoklady: silný námět, bizarní děj, podivuhodné zpracování a několik scén, kvůli kterým ho v řadě zemí zakázali promítat. Dnes už z toho naštěstí moc nezůstalo a kdysi šokující film působí spíše úsměvně, v horším případě občas nudně.
Vraťme se ale na konec roztodivných sedmdesátek, kdy slůvko NE neexistovalo, filmaři objevovali nové možnosti a zkoumali kam až lze zajít. Joe D´Amato v tomto ohledu patřil mezi nejpilnější a také nejšílenější tvůrce. Nepřekvapí, že se po exorcistním giallu La morte ha sorriso all'assassino, ostrém thrilleru Za hranicí temnoty či násilnicky sexploatační Emanuelle vrhl na lidožroutskou tematiku. Navzdory (tradičně) nízkému rozpočtu se Antropofág zařadil mezi jeho nejznámější i nejkontroverznější dílka.
Scénář, na kterém se s D´Amatem podílel i George Eastman (zároveň představitel ústředního padoucha jménem Klaus Wortmann), je přitom docela primitivní. Partička přátel jede trávit dovolenou na malý řecký ostrov (ve skutečnosti se točilo hlavně v italských lokacích – ostrůvek Ponza, městečko Sperlonga atd.). Netuší, že na něm řádí krutý maniak a letní pohoda se rychle mění v peklo na druhou. Jednu z hrdinek (Carol) ztvárnila polozapomenutá, avšak mimořádně zajímavá česko-slovenská herečka Zora Ulla Keslerová, mimo jiné manželka legendárního hudebníka Petra Hapky.
Nechutnosti v rámci filmové cesty vpřed
Hlavní problém Antropofága představuje – vedle průměrných hereckých výkonů, urputně otravné hudby a množství nelogičností – mimořádně nevyrovnané tempo vyprávění. Takřka celá první polovina se vleče jako tasemnice na procházce a většinou připomíná buď cestopis o krásách Řecka nebo prvorepublikové konverzační drama plné fádních dialogů.
Ve druhé půlce se děj s celkem zdařile znepokojující atmosférou přeci jen zvolna rozjíždí. Řada pasáží se ovšem zbytečně natahuje, kamera se vyžívá v dlouhých záběrech, a tak často na několik dlouhých minut uvázneme v tmavé chodbě. Tma ostatně orientaci v řadě scén také nepřidá. Jenže je strašidelná, stejně jako bouřka, staré budovy nebo podzemní chodby, režisér to dobře ví a hojně toho využívá, čtverák jeden.
Pořádná zábava začíná až v okamžiku příchodu vrahouna, jehož zhůvěřilá maska se řadí k tomu nejlepšímu ve filmu. Inspirace Mládkovým Jožinem Zbažinem je evidentní. Antropofág tady míří do slasherovské škatulky a suverénně se zařazuje na seznam „zakázaných“ videonasties.
Film vrcholí v posledních 20 minutách, kdy se dočkáme dvou nejodpudivějších (a ve své době i nejdiskutovanějších) okamžiků – Jedlík požírá embryo a Jedlík si pochutnává na vlastních střevech, valících se z jeho roztrženého břicha. Napsané to vypadá hůř než na obrazovce – každá z těchto gore akcí trvá asi tři sekundy a (naštěstí) nejsou úplně explicitní. Antropofág se prostě krmí jakousi rudou hroudou a hodně záleží na divákově fantazii, jak si s tím poradí.
Roztomilý lidožroutek
Uvozovky v úvodu jsou tedy na místě. Antropofág je kanibalistický jenom s přimhouřením obou očí. Zabijácká zrůda se sice živí (i) lidským masem, ale žádných orgánových orgií se – vy čuňáci jedni – nedočkáte. A horor z toho nevymáčknete, i kdybyste prdelku svírali sebevíce.
V době po svém vzniku Antropofág budil rozruch a na videokazetách ho ve velkém sjížděli nejen pravověrní drasťákofilové. Po zástupech nočních můr, sawů, hostelů a jiných vyšinutých expertů je už ale filmový horor úplně někde jinde. A Antropofág se dnes krčí v zaprášené poličce zubem času ožraných žánrových lahůdek pro fajnšmekry.
Antropofág: rekapitulace
Originální název: Antropophagus
Anglický název: The Grim Reaper / The Zombie's Rage / The Savage Island / Anthropophagous: The Beast
Další české názvy: Jedlík / Lidožrout
Výroba: Itálie, 1980
Délka: 90 min
Režie: Joe D'Amato
V hlavních rolích: George Eastman, Tisa Farrow, Zora Kerova, Serena Grandi, Mark Bodin, Margaret Mazzantini, Joe D'Amato
HODNOCENÍ: 2/5